Nejlepší jako junior, nejlepší i v dospělých?
(autor je norským o-trenérem roku 2003; působí v OK Wing jako kouč skupiny, do které patří Stig Alvestad, Ostein Kvaal Osterbo, Marius Bjugan a Elise Egseth)
Kdyby výsledky závisely
čistě na množství tréninku, byl by sport jednoduchý. Na jakémkoliv důležitém
mistrovství je většina závodníků dobře trénovaná a dobře připravená na onen
konkrétní závod. Všichni mají zdánlivě stejnou výchozí pozici. Evidentně proto
existuje víc vstupujících faktorů. Někdo tomu říká talent. Ale často jsme
svědky toho, že i závodníci, kteří jsou dlouho známkováni jako "bez
talentu" dosáhnou nakonec na mety nejvyšší.
Vrcholový sport je
psychologie, právě psychologické faktory rozhodují o vítězi a poražených.
Trénink sám o sobě je samozřejmě důležitý. Je však jen částí přípravy, byť
důležitou. Orientační běh je sportem, kde se kladou vysoké požadavky na
kombinaci fyzičky a techniky, což ho dělá z psychologického pohledu velmi
zajímavým.
Technicky vzato není mezi
výkonem v juniorech a seniorech příliš velký rozdíl – tratě jsou stejně
obtížné, terén je stejný apod. Vítězný junior je dostatečně dobrý na to aby se
prosadil i do seniorské špičky. A přesto je přechod do dospělých náročný. Velký
rozdíl oproti juniorům je velké množství
kvalitních závodníků v seniorské kategorii. V juniorech je možné
dosáhnout skvělého výsledku i přes některé menší chyby. To dává jistotu. V
dospělých znamenají ty samé chyby, že závodník propadne do průměru. Z toho
pramení nejistota. A je to právě ona nejistota, která dělá přechod do dospělých
obtížným. Tato nejistota se pak ještě násobí díky trenérům, kteří kudy chodí,
tak tvrdí "jak drsný ten přechod je" a že si člověk na dobré výsledky
bude muset počkat do doby až bude dostatečně starý.
Jistota je nejdůležitější
podmínkou úspěchu. Jde o pocit, že člověk má natrénováno, ale také o
přesvědčení, že vytknuté cíle jsou uskutečnitelné. Jde také o jistotu ve smyslu
klidného sociálního a rodinného zázemí.
Nemám rád výraz "obecně
uznávané tréninkové metody". V některých sportech to došlo tak daleko, že
ten, který netrénuje podle "obecně uznávaných tréninkových metod" je
ignorován při výběru do reprezentace. Ve sportu, který provozujeme, se
rozhoduje měřením času – pokud je mi známo, při udělování medailí se žádné
tréninkové výkazy ke kontrole nepředkládají. Rozhodující nejsou ani žádné testy
VO2 max. Pokud jsi dosáhl nejrychlejšího času, dostaneš zlato nezávisle na tom,
jak jsi trénoval.
V současné době se Norskem
šíří pocit, že právě my víme, jak se má trénovat, aby byl člověk nejlepší.
Nikdo to nemůže vědět! Máme jen zkušenosti z toho jak se trénovalo dříve. Nelze
vzít tréninkové plány mistra světa a vyrábět podle nich nové mistry světa. Když
budete trénovat 100 svěřenců podle stejného plánu, budete mít velký odpad a
daný přístup bude sedět jen několika málo jedincům.
Trénink je nutný aby byl
závodník dobrý, ale myslím, že neexistuje žádný standardizovaný návod jak to
udělat, abych byl dobrý. Všichni máme své vlastní, specifické fyzické
předpoklady a člověk musí zkoumat a používat to tělo, které má, tím
nejefektivnějším způsobem. Musíme podporovat všestrannost v přístupu k
tréninku, to je totiž ta síla, která stojí za rozvojem závodníků a potažmo i
sportovního odvětví.
Nejpodstatnější je, aby
závodník cítil jistotu, že trénink vede k výsledku. Většina se snaží dosáhnout
této jistoty tím, že se pokouší trénovat víc než ostatní. Někdo tak možná i
uspěl, většina však ne. Mnozí upřednostňují množství tréninku před kvalitou
stěžejních fází.
Podle mě je důležité se
rozhodnout, které fáze v týdnu jsou důležité a ty pak preferovat. To například
znamená zajistit, aby svěřenec neběhal rychlostní tréninky v únavě, aby správně
odpočíval, aby byl psychicky motivovaný před nácvikem orientační techniky atp.
Pokud pak závodníka zastihne jaro ve stavu, kdy ví, že během zimy kvalitně
absolvoval všechny důležité složky přípravy, je mnohé uděláno. Je určitá jistota.
Pokusil jsem se zjistit, co
dělali správně ti, kteří opravdu uspěli, ve srovnání s těmi, kteří neuspěli. Ti
úspěšní trénovali hodně, ale ne nutně nejvíce. Ale ti, kteří uspěli, trénovali
často tvrději, ať už v určitém období kariéry nebo v některých částech
přípravy. Dává to jistotu, že člověk ustojí závod i když bude opravdu bolet.
Jistota se dá docílit také
stanovením cílů, které chce člověk tréninkem dosáhnout a upnutím se na ně. V OK
Wing jsme se zaměřili hodně na to, aby naši běžci získali více rychlosti. Když
závodník stojí na startu, měl by mít jistotu, že má na špičkový výsledek, o
který ho nemohou připravit ani drobné
chybičky. Většina vrcholných mezinárodních akcí se navíc poběží v
kontinentálním terénu a proto jsme se hodně věnovali běžeckému tréninku na
snadno běhatelném podkladu. Výsledkem tohoto přístupu je, že naši závodníci
jsou velmi dobří jak v kontinentálním terénu, tak v parkovém OB. Právě v této
oblasti jsme dosáhli nejlepších výsledků. Naši běžci také začínají být schopní
prosadit se v atletice na republikové úrovni. Pro zachování objektivity je však
třeba přiznat, že v důsledku této volby jsou naše výsledky v tradičním drsném
norském terénu slabší.
Faktem je, že trénink
pomáhá. Chceš být lepším běžcem, musíš běhat. Chceš-li se lépe orientovat,
musíš to trénovat. Je to celé vlastně celkem jednoduché. "Nadšení může
zplodit i zázrak!", říká jedno staré úsloví. Je neuvěřitelně důležité, aby
člověk měl radost z toho, co dělá.
Zde se objevuje další skutečnost,
která ztěžuje přechod do dospělých. V mládežnickém věku je člověk plný
entuziasmu, optimismu a snů. Potom se vše stává vážnějším a tlak okolí narůstá.
Netýká se to jenom sportu samotného, ale i soukromého života. Je-li někdo dobrý
jako junior, vyskytuje se v jeho okolí pravděpodobně množství lidí, kteří se ho
z různých důvodů snaží ovlivnit, někam nasměrovat. I to zvyšuje tlak, který
často způsobuje nejistotu.
Mnozí sní o vítězství.
Musíme je nechat snít. Velmi mě iritují kouči, kteří z nejrůznějších důvodů
uznávají jen dlouhodobé výhledy. 20-letý borec je netrpělivý a chce vyhrávat
hned a ne čekat do třiceti. Nechme je snít jejich sny a budujme na nich. Nejde
akceptovat výroky jako "to bude trvat nějaký ten rok tak jako tak".
Známe přece mnoho závodníků, kteří dosáhli vrcholu velmi mladí (např. Noři
Thoresen a Rostrup – pozn. RN).
Nadšení plodí rozvoj a
rozvoj plodí další nadšení. Proto je velmi důležité se soustavně rozvíjet a
zkoušet nové věci. Není až tak důležité, aby to co člověk dělá dávalo vždy 100%
smysl, ale potřebný je pocit, že člověk je na špici – to plodí další nadšení,
sny, plány, rozvoj.
Často se říká, že je
důležité nikam nespěchat a na cestě vzhůru stoupat trpělivě, po pořádku, schod za schodem. Nikdo vám ale přece nemůže
zakázat brát schody po dvou! Bylo by chybou, kdyby 18-letý borec odmítl
nabízený start na světovém poháru jen proto, že on měl vstup do této úrovně
naplánovaný až za 4 roky. Je třeba chopit se každé šance a být vždy připraven
překročit nějaký ten schod navíc. A stejně tak musí člověk počítat s tím, že
další schůdek může někdy dát zabrat víc než se předpokládalo.
Z hlediska přechodu mezi
seniory je vhodné co nejrychleji vymazat respekt pro to, jak
"nedostižně" dobří jsou ostatní. Je potřeba závodit proti těm úplně
nejlepším a na základě těchto zkušeností si vytvořit představu o tom, co je
potřeba umět, aby se člověk proti nim prosadil.
Vrcholový sport je o boření
bariér. Takovými bránami do vyšších úrovní mohou být medaile z národního mistrovství,
nominace na SP, vítězství v závodě SP, nominace na MS, ... Soustředit se na
další psychologickou bariéru a snažit se jí co nejdříve prolomit a zabydlet se
na dané výkonnostní úrovni. Člověk musí v přípravě udělat vše pro prolomení
dalších bariér. Někdy je však potřeba i trochu slevit ve jménu stabilizace
výkonnosti na dané úrovni. Když člověk dokáže postoupit výš, dodá mu to
sebevědomí a jistotu.
Jistota kvalitního a
klidného klubového zázemí je často podceňovaná. V době přechodu do dospělých se
mnozí stěhují za studiemi. Pak je dobré zakotvit ve společenství, kde se člověk
cítí dobře. Potřební jsou z toho pohledu nejen sparingpartneři, ale atmosféru
vytváří celý klub. Tetka pekoucí vafle na oddílovém přeboru je často stejně
důležitá jako trenéři a klubové vedení.
Myslím, že je také nutné,
aby se závodníci naučili být spoluzodpovědní za své sociální prostředí v klubu
a aby k němu dokázali pozitivně přispět. To znamená, že i eliťáci by se měli
zúčastňovat klubových setkání, oslav nebo třeba připravovat některé tréninky a
roznášet kontroly. Kluby nepotřebují rozmazlené hvězdy, které dostanou vše
naservírované na zlatém podnose. Spoluzodpovědnost za své prostředí a svůj
osobní rozvoj je přínosem pro další - nejen sportovní - život.
Jako junior má člověk
obvykle dost času a měl by se snažit zúčastnit se většiny dostupných akcí,
které mohou přispět k jeho rozvoji. Po přechodu do dospělých se situace může
časem zcela obrátit. Člověk si musí začít vybírat, což je velmi důležité a
často obtížné. Nabídky různých akcí se hrnou ze všech stran – z klubu, z
oblastních výběrů, z reprezentace, od sponzorů, ze státního střediska... Snadno
se dá ztratit potřebná koncentrace na důležité tréninkové činnosti. Často se
setkáváte s výroky jako: "jedna společná fáze s ... ti přece
neuškodí!". Jak závodníci, tak i trenéři by však měli pečlivě promyslet,
zda daná aktivita nepříznivě neovlivní důležité fáze – asi se nedá doporučit,
aby například večer před důležitým intervalovým tréninkem člověk absolvoval
náročnou fázi zaměřenou na rozvoj všeobecné síly.
Nejdůležitější funkcí
trenéra je podle mého názoru "být oporou". Trenér by měl nejenom
radit, ale i budovat v závodníkovi pocit, že daná cesta je správná a vede k
úspěchu. Někteří svěřenci potřebují detailní rozplánování tréninku, jiní jsou
více soběstační. Trenér by měl mít se závodníkem tak blízký vztah, aby znal
jeho potřeby a přání a mohl zasáhnout ve chvíli, kdy něco nehraje.
Většina těch, kteří chtějí
být dobří, mají dostatek motivace k tvrdému tréninku. Zřídka je potřeba je k
tréninku motivovat, často je však potřeba upravovat podobu jejich tréninku. To
by se však mělo dít ve spolupráci se závodníkem a na základě jeho identifikace
s daným přístupem. Tak opět vytvoříme pocit jistoty, že to co děláme, je
správné. Často je také nutné dohlédnout na to, aby sportovec dostatečně
odpočíval.
Nemoc či zranění poničí
často původní tréninkové záměry. S tím je potřeba počítat jak předem, tak i při
plánování dalšího tréninku. Trenér se v takové situaci musí pokusit přesvědčit
svěřence, že výpadek nebude mít v konečném důsledku velký vliv na výsledek (což
bývá pravda). Závodník by měl mít pocit, že přijatá opaření a úpravy v tréninku
jsou tím pravým řešením nastalé situace.
Trenér se musí snažit
burcovat a zároveň vytvářet klid a pohodu. Vrcholoví sportovci jsou zpravidla
dostatečně zodpovědní, to co asi nejméně potřebují jsou průpovídky upatého
suchara.
Podle mě je nejdůležitější
držet sny při životě, vytvářet pocit jistoty a být zde pro svěřence. Myslím, že
z toho pohledu jsme u nás v OK Wing uspěli!
***
(z časopisu Veivalg přeložil
Radek N, 12.1.2004)